Noční dobrodružství v holandském městečku Veere
Byli jsme takhle s rovery o jedněch letních prázdninách v Holandsku. Jeden večer, či spíš skoro noc, jsme se vypravili do uliček nedalekého městečka Veere.
Na kolech jsme dojeli ke kostelu a tam se rozešli k jednomu z říčních kanálů plných lodí. Někdo začal tancovat a ostatní se toho chytli. Jen já s Evíkem jsme se vydaly do místních uliček. Procházely jsme se podél vody, pozorovaly malé domečky a plachetnice a snily o Holandsku. Začala hrát zvonkohra na věži a po ní zaznělo dvanáct úderů zvonu...
Světlo lamp se změnilo v mihotavé a matné, proti nám jel kočár tažený koňmi, na vodě se kolébaly plachetnice a veslice. Podívaly jsme se na sebe. Měly jsme pěkné dlouhé šaty a vypadaly jsme jako dvě dámy z lepší společnosti. Během jediného úderu zvonu jsme se ocitli v pohádkové minulosti...
Na nábřeží tančící roveři byli rázem v plesových šatech a odněkud začala zaznívat tlumená hudba. Když jsme je z dálky uviděly, rozeběhly jsme se ke kostelu. Byli tam uvázaní koně, mezi nimi i můj hnědák Lump. Měl bohaté dámské sedlo a malou zdobenou sedlovou brašnu. Pohladila jsem ho po hlavě. Vedle stála Elenka a Evíkův tmavohnědý hřebec.
Prozatím jsme pustily z hlavy starosti, co bude dál. Tohle jsme si představovaly, když jsme se procházely lampami osvětleným městečkem.
"Nepodíváme se na moře? Z té bašty s děly?" ptám se a Evík jen s úsměvem přikývne. Jsme v pohádce...
Rychlým, ale přesto vycházkovým krokem jsme se vydaly k onomu místu, kde jsme to odpoledne sledovali lodě v dáli a racky nad sebou. Už jsme tu, za touhle bránou se nám otevře výhled na moře. Jakmile však vyjdeme na plácek, ucítím ruku kolem hrudi a druhou na ústech. Někdo mě drží a stejně tak i Evču.
Snažíme se bránit, ale není nám to nic platné. A bohaté šaty pohyb neusnadňují. Z temnoty se vynoří další muž a začne nás prohledávat. Mluví holandsky a my mu moc nerozumíme. Na hlavě má klobouk se široku krempou, přes kterou mu není vidět do obličeje, ale hlas napovídá, že by to nebyl obličej nijak přívětivý. Najednou se ozve zvuk kopyt několika koní. A už je slyšet i nějaké hlasy. "Vyfotíme ještě něco z té bašty s děly..." Vždyť to jsou naši kluci. Ještě před tím, než se začalo tančit, odebrali se i s koly fotit. Cizí hlasy zaslechli i lupiči, nebo kdo vlastně byli, a na moment otřásly jejich sebevědomím. Už delší dobu jsem se snažila zjistit, kde má můj věznitel nohu. Teď jsem ji konečně našla. Vší silou jsem na ni dupla a podpatek se postaral o zbytek. Muž mě pustil a já se rozeběhla pryč.
I Evík využila momentu překvapení od kluků a podařilo se jí osvobodit. Jen pár metrů od bašty jsme nalezly kluky. Když jsme ze sebe vychrlily, co se nám právě stalo, vydali jsme se všichni společně za zbytkem na nábřeží. Cestou jsme nikoho nepotkali. Na nábřeží jsme našli zbylou skupinku, jak vzrušeně debatuje o tom, co se stalo o půlnoci a co viděli kolem sebe. Zrovna když k nim přibíháme, ozve se znovu zvonkohra. A po ní jeden jediný úder.
Máme své normální oblečení, svítí elektrika a na vodě se houpou luxusní moderní lodě. Kluci nedrží koně za uzdu, ale kola za řidítka. Vše je jak má být...
Vrátili jsme se do kempu. Cestou zpět i po celý zbytek noci se nám hlavou honily poslední dnešní události a zážitky. Byla to velmi zajímavá vyjížďka...
