Slovenské Roháče 2007
Na konci srpna se sešlo sedm statečných a vyrazili do sousedního Slovenska a jeho hor...Sraz byl 24. srpna v půl dvanácté v noci na hlavním nádraží a věřte nevěřte, byli tam všichni včas. Našli jsme svůj vlak a počkali na jeho zbytek, kde byl i náš vagón. Jen jsme nastoupili, vytáhl každý nějakou tu večeři. Pak jsme si ustlali a po nějakém tom povídání se šlo spát.
Když jsme se ráno vzbudili, byli jsme na Slovensku. Okolo se začaly objevovat kopce a hory. Sbalili jsme a v Kral'ovanech přestoupili na osobák, kterým jsme dojeli do Podbiele. Tady nás přivítaly dřevěné domečky, které byly potom i v Zuberci a okolí. Do cíle nás dovezl autobus. Našli jsme správný zuberecký dům a ubytovali se. A hned se šlo na první výlet - první a taky poslední rovinatý... ;o) Vzali jsme to cestou necestou, lesem nelesem, okolo skanzenu a podél řeky a odpoledne jsme se přes Habovku vrátili domů. Zjistili jsme trochu kde co je a naplánovali výlet do muzea (skanzenu). Večer se šlo do hospůdky na večeři.
Druhý den jsme vyjeli autobusem na Zverovku a odtud jsme šli okolo Roháčského vodopádu (1343 m.n.m.) na Roháčská plesa. Byla krásná slunečná neděle, a tak to na plesech bylo chvílemi trochu jako na Václaváku. Už při tomto skoro prvním výletě jsme překonali Sněžku - u nejvyššího plesa jsme byli ve výšce 1700 m (však taky ta cesta do kopce byla nehezky dlouhá...).
Nahoře vytáhl Kuba z batohu stádo losů a každý jednoho dostal. Byla to lahvička poslední pomoci Elch Blut - Losí krev (jinak brusinková vodka v balení velikosti panáka). Když jsme si odpočali, zahájili jsme sestup kolem Tatliakovy chaty, kde jsme se ještě chvíli zdrželi. Autobus nás pak ze Zverovky dovezl zpátky domů do Zuberce.
V pondělí jsme nasadili prozměnu volnější tempo. Když jsme vstali a nasnídali se, vyrazili jsme směrem na sedlo Pálenica s tím, že dojdem kam dojdem... Z prvního vrcholu nebyl žádný výhled, a tak jsme se rozhodli dojít k prvnímu výhledu a tam zůstat a pak se vrátit stejnou cestou. Když se tedy v půlce kopce otevřel výhled do krajiny, uvelebili jsme se v trávě, vytáhli něco k snědku a kochali se :o)
Čtvrtý den jsme se vypravili na Ostrý roháč. Brzy ráno jsme opět vyjeli autobusem na Zverovku a odtud jsme začali stoupat do sedla Zábrať. Vrcholky hor se ztrácely v mlze. Na Rákoň to byl ze sedla jen kousek, zato z Rákoně na Volovec to byla pěkná štreka. Volovcem jsme zdolali první dvoutisícovku. Naší metou byl ale Ostrý roháč, a tak jsme brzy opustili Volovec a začli sestupovat do Jamnického sedla, odkud byl krásný výhled na Jamnická plesa. Ostrý roháč vypadal vskutku ostře a kostrbatě. Pod jeho vrcholem se objevily první řetězy. Zahráli jsme si trochu na opice a šplhali se nahoru. Zdolali jsme první i druhý vrchol Ostrého roháče :o) a rozhodli jsme se pokračovat po hřebeni dál na Plačlivé (protože se nám nechtělo lézt ty řetězy zase zpátky :o) ). Nadmořská výška tohoto vrcholu - 2 125 m.n.m. - se stala vítězem celého Slovenska. Bohužel, výhled z Plačlivého byl opravdu tak trochu k pláči... Kdyby člověk vyfotil bílý papír, vyšlo by to asi na stejno. Po teplém čaji z termosky jsme se posunuli do Smutného sedla a odtud jsme začali dlouhé klesání přes Tatliakovu chatu na Zverovku.
Ve středu dopoledne jsme vyzkoušeli místní gril. K obědu bylo maso na grilu a chleba. Místní kotě se snažilo přiživit kde mohlo. Odpoledne jsme jeli do Muzea oravskej dediny. Všude samý dřevěný domeček - zvonice, škola, obytné domy, kostel, mlýn a spousta dalších. Krom toho tam ten den byly i stánky a na pódiu ukazovali lidové kroje, zpracování lnu, zpívali a podobně. Bohužel jen do té doby, než začalo pršet 
. I domů jsme se vraceli za deště.
Poslední výprava do hor vedla přes Bílé skály na Sivý vrch. Cesta po silnici nebyla nic moc, ale to nám potom vynahradily skály napůl zahalené do mlhy. Bylo to jako v pohádce, skály vystupovaly z mlhy, když se člověk přiblížil. Jenom žádného draka ani bludného rytíře jsme nepotkali... V jednom skalním zákoutí jsme dali pauzu a jídlo. Kde nebyly skály, byla kleč. Vyšlapaná stezka se v ní vlnila jako had. Na Sivý vrch vedl opět jeden řetěz. Když jsme vylezli nahoru, vylezlo i sluníčko z mraků... :o) Po sváče na vrcholu a dokonalém pokochání okolím jsme se začli vracet klečovitým bludištěm přes sedlo Pálenica zpět do Zuberce. Večer jsme seděli v kuchyni, prohlíželi fotky, plánovali odjezd a popíjeli své losy... ;o)
V pátek ráno jsme sbalili svých pět švestek, uklidili a opustili dům. Na rozloučenou nám při čekání na autobus zahrál místní rozhlas a pak už jsme nabrali směr Oravský hrad. V Oravském podzámku jsme šli nejprv na oběd a pak na hrad. Ten byl moc pěkný, bohužel si ho ale člověk nestihl moc prohlédnout, protože prohlídka připomínala rychlostní závod. Protože už ve městě nebylo nic zajímavého, dojeli jsme do Kraľovan. Tam jsme šli na večeři, při které jsme plodili dopis pro Ňoumu. Byl psaný všemi směry, všemi písmy, a protože jsme neměli známku, nakonec byl vložen do igelitového pytlíku s drobnými a průvodním dopisem pro poštu... ;o) Snad došel...
Na nádraží jsme pak hodili všechno do schránky, za poslední drobáky si koupili kafe nebo čokoládu a čekali jsme na vlak do Prahy. V něm jsme po ukázce pasů všichni zalehli a spokojeně chrupkali až do Prahy... Jednou větou: Slovensko bylo super... :o)
