Chorvatsko 2010

Autorem je Básník, publikováno 6.12.2010 v rubrice Pejsek a Kočička, Na cestách. 2 komentářů.

A abychom letos toho cestování neměli málo, domluvili jsme se, že vyrazíme do Chorvatska k moři. S termínem byl celkem problém, chtěli jsme jet v září, ale Gymi začátkem září ještě dodělávala zkoušky. Nakonec jsme tedy odjeli v termínu 17. - 29.9.2010. Akce to byla vydařená a zážitková, jak je dozajista vidět i z deníku výpravy, který psala Kočka, a který vzápětí následuje.

Tip: Fotky a videa jsou k vidění na úplném konci stránky ;)

Pátek 17. 9. 2010

Ráno nás probudila SMS. „Mám hotovo.“ slabikuje Básník zprávu od Gymi. „No to mě podrž, vždyť říkala, že ta zkouška začíná v osm a teď je osm deset...“. Koukli jsme na hodiny, koukli jsme na sebe i na hromadu věcí uchystaných k odjezdu a usoudili, že dřív než v jednu stejně neodjedem.

Vyhrabali jsme se z postele, provedli ranní hygienu a začali nakládat auto. To se sice zprvu jevilo jako dost velké na cokoli, ale dvě přepravky oblečení pro každého z nás, tři přepravky kuchyňského vybavení a trvanlivého jídla, nářadí na auto, spacák a karimatka na osobu, nějaké rezervní boty a sandále, kanystr s vodou, dvě skládací rybářské stoličky, lékárnička, 2 ks toaletního papíru, nafukovací kruhy, lehátko a míč, koupací kachnička, deka, stan, notebook, chladící box, dva polštářky (pro Gymi a pro mě) a spousta dalších maličkostí vyplnily kufr auta do posledního kousíčku a ještě se válely po deklu i přihrádkách.

Ve tři hodiny jsme měli nakoupeno, vše bylo naloženo. Na palubě jsme již byli všichni čtyři – tedy já (♀), Básník (♂), Abú (♂) a Gymi (♀) – a zamířili jsme k Budapešti.

Na slovenských hranicích jsem se pokoušela získat kvůli cestovnímu pojištění do pasu razítko z hranice. Marně, teď když jsme v unii, tak nedostane razítko ani ten, kdo by ho vážně chtěl. Doufejme, že se mi ke konci cesty nic nestane, protože jinak nevím, jak budu dokazovat, že jsem republiku opustila později, než před třiceti dny – pojištění mám totiž celoroční, ale jedna cesta nesmí trvat déle než 45 dní.

Cesta šla hladce skoro až do Budapeště, kde jsme nejdřív kousek před městem zůstali stát v koloně. To jsme alespoň využili ke studené večeři. Druhý zádrhel se objevil, když jsme se konečně dostali do města. Museli jsme totiž najít kemp ukrytý mezi Dunajem a jeho mosty a ulicemi plnými dopravních značek s přikázaným směrem jízdy nebo označujících jednosměrky.

Během hledání jsme si tedy z okýnek auta prohlédli osvětlené mosty přes řeku, jednu chvilku jsme se motali nedaleko pěkného kostela a s Gymi jsme občas poznaly nějaké místo, kudy jsme šly, když jsme tu byly před měsícem na evropském jamboree (pro neskauty: setkání skautů z různých zemí). Nakonec jsme se dostali až kousek od Citadely, ze které je prý nádherný výhled, a tak jsme zaparkovali auto kousek pod placeným parkovištěm a vydali se drobným vytrvalým deštěm vzhůru k soše svobody. U místa s výhledem jsme zkusili našimi obyčejnými foťáky vykouzlit nějaké pěkné fotky osvětleného města. Vidět byl Budínský hrad, Řetězový most i další mosty přes Dunaj, bazilika sv. Štěpána a všechno svítilo.

Když jsme usoudili, že už jsme zmoklí tak akorát a nemáme už na co nového koukat, vrátili jsme se k autu a hledání kempu začlo na novo. Když jsme ho našli, bylo asi jedenáct večer. Postavili jsme stan, snědli krajíc chleba se salámem a zapadli do spacáků.

Sobota 18. 9. 2010

Ráno nás vzbudilo jemné bubnování na stan. Pořád ještě pršelo. Po teplé sprše byla hned chuť k jídlu, a tak jsme ohřáli fazolový guláš, který jsme měli připravený už z Prahy, jen na něj pozdě večer nedošlo.

Po snídani jsme sbalili stan i všechen náš ostatní majetek a jen s batůžky jsme vyrazili do města. Metrem jsme dorazili do centra, kde jsme hned přestoupili na nejstarší linku metra. Stanice byly tak hezké, že jsme si jednu pořádně vyfotili. Žluté vagóny trochu vzbuzovaly dojem kombinace metra, tramvaje a důlního vozíku.

Vystoupili jsme ve stanici s jedním ze strašných maďarských názvů a vylezli přímo v parku. Příjemně nás překvapilo, že už neprší. Ba naopak, sluníčko občas vyšle i nějaký paprsek. Navštívili jsme jakýsi zámeček hned vedle parku. Na kraji chodníčku uvnitř byla bronzová socha, o které Básník uznale prohlásil: „Hustý, čaroděj na šestnáctý úrovni.“ K pochopení tohoto konstatování je však potřeba znát alespoň trochu hru Dračí doupě.

Další cesta nás přivedla na Náměstí hrdinů s půlkruhem pilířů a soch a vysokým sloupem a náhrobkem neznámého vojína uprostřed náměstí. Andrasyho třídou jsme zamířili do centra města. Měli jsme štěstí a zrovna dnes byla pro auta uzavřena a místo toho stály na mnoha místech stánky. S Gymi jsme strašně toužily po balónku, ale nikde nám žádný nedali. Stačilo však na cokoli odpovědět „We don´t speak hungary.“ a hned nám všichni dávali tužky, placky, bonbóny nebo třeba malé plastové popelničky. Já dostala červenou a Gymi žlutou. Později jsme je využily pro všelijakou veteš nasbíranou na cestách.

U jednoho stánku jsem vyzvala Básníka na souboj. „Dáme si závody, kdo dofouká svojí lodičku na druhý konec trasy rychlejc.“ Nechtělo se mu, ale nakonec jsme to zkusili a já jsem vyhrála. Abú si přišel na své, když si mohl sednout za volant zaparkovaného autobusu. Nakonec se nám podařilo získat i ty balónky. Byly ze stánku místního dopravního podniku a na jedné straně měly mašinky, autobusy a tramvaje.

Když jsme se konečně dostali k bazilice sv. Štěpána, sedli jsme si na schody a dali jsme si svačinu. „Tak a vy jdete nahoru pěšky a my jedeme výtahem, protože 302 schodů jsme si užily minule a výtah jsme ještě nezkoušlely,“ prohlásily jsme s Gymi. A kluci celé první patro běželi, aby byli nahoře rychleji než my, přesto však byli o pár vteřin pomalejší, než výtah.

Z věže byl výhled dokonale opačný od Citadely. První rozdíl byl v tom, že tady jsme měli výhled ve dne. Druhým rozdílem bylo to, že jsme se na město koukali z opačné strany Dunaje. Obešli jsme celou věž, abychom mohli dobře porovnat rozdíl mezi rovinatou Peští a kopcovitějším Budínem. Sraz byl zase dole.

Odtud jsme došli k Řetězovému mostu, nejstaršímu mostu v Budapešti, kde jsme si sedli na nábřeží a dali další sváču. Přešli jsme přes most a vystoupali okolo lanovky na Budínský hrad.

Prohlédli jsme si nádvoří, kde Básník prohlašoval, že ta okna jsou naprosto příšerná (pravda, příliš historicky nevypadala) a pokračovali jsme na Rybářskou baštu.

Na náměstí před baštou je kovový model bašty s kostelem, který obsahuje i popisky v brailově písmu. Místo si tak mohou dobře „prohlédnout“ i nevidomí. Z bašty byl pak hezký výhled na parlament na druhém břehu, kam jsme už ale nešli, protože stejně vypadá nejhezčeji z dálky a místo k němu jsme zamířili ke kempu.

V kempu jsme nasedli do auta a vyrazili na další cestu. Cestou jsme se chtěli zastavit u Balatonu, ale nepodařilo se nám k němu dostat, protože tam, kde jsme to zkoušeli, jsou jeho břehy oplocené soukromé pozemky, většinou využité pro rodinný domek se zahradou.

Aniž bychom spatřili zblízka obří jezero, pokračovali jsme dál na jih, až se před námi objevily chorvatské hranice. Pasy jsme ukazovali celkem u tří okýnek. Když celník spatřil obsah našeho kufru, zděsil se a poslal nás dál. Kousek za hranicemi začala u silnice blikat výstražná světla – přijeli jsme k první mýtnici.

Do kempu na okraji Záhřebu jsme dorazili pozdě večer a už jsme se jen osprchovali, snědli kousek chleba a šli spát. Jen jsme dostavěli stan a na dobrou noc nám začala hrát dešťová kapela.

Neděle 19. 9. 2010

V neděli jsme se přesunuli do centra Záhřebu. Než jsme se dostali do města, přestalo pršet, ale zamračeno bylo pořád. Pomocí ukazatelů se nám podařilo dostat až na náměstí s informacemi, kde jsme získali mapu města. Na ní byly i vyznačeny dvě okružní trasy pro turisty, takže jsme hned vyrazili ke katedrále.

„Nevíš co je to za písmo?“ ptá se mě Gymi v katedrále a ukazuje na jednu stěnu. „Nemám nejmenší tušení,“ odpovídám. Jsou tam nějaké klikyháky, které jsem snad v životě neviděla.

Od katedrály jsme se přes tržiště, které už bylo zavřené a poslední stánky se balily k odchodu, dostali podle mapky ke kamenné bráně, což je průchod domem do další ulice. Průchod je zároveň kapličkou, kde se člověk může zastavit, zapálit svíčku nebo pomodlit v několika lavicích.

Okružní trasa nás pak vedla kolem dalšího kostela, který byl sice zavřený, ale měl hodně barevnou střechu. Byly na ní totiž z různě barevných tašek vyskládané dva pravděpodobně městské znaky. Chtěli jsme vidět, jak se střílí z věže u lanovky, ale to jsme bohužel nestihli, protože si Básník vzpomněl, že se střílí jen v poledne. Tak jsme si alespoň vyfotili lanovku a po schodech vedle jsme sestoupili zpět do nižších nadmořských výšek (no dobře, zas takový rozdíl to nebyl).

V parčíku uprostřed města jsme se zastavili na jídlo. Středem vedla platanová alej s lavičkami, okolo byly fontány a záhony. Další park jsme pak nalezli před Glavnim kolodvorem – tedy před hlavním nádražím. Odtud už jsme se vraceli k autu, abychom se posunuli zase o kousek dál.

Nejprve jsme hledali hrad (zříceninu) Samobor, jenže to nebylo tak jednoduché. Asi dvakrát jsme sice potkali ukazatel k hradu, ale to nám nikterak nepomohlo. Proto jsme to zkusili logicky s tím, že hrady jsou na kopci. Nejdřív jsme našli kostelíček. Byl malý, zavřený, okolo nic, ani žádný výhled. Na vstupních dveřích měl svatého Jiří v boji s drakem a pod ním seděly na dveřích dvě můry. Nevím, co byly zač, ale byly pěkně velké.

Další, co jsme našli, byla rozhledna. Byla kovová a dosti jednoduché konstrukce. Schody byly průhledné. To se Gymi příliš nelíbilo, ale vylezla nahoru s námi. „Myslím, že jsem našel hrad,“ hlásí Básník hned po prvním rozhlédnutí a ukazuje při tom do údolí. Naše logická úvaha ztroskotala. Český král Přemysl Otakar II. totiž postavil hrad pod kopcem.

Když už jsme věděli, kde hrad hledat, zaparkovali jsme na placeném parkovišti a zjistili jsme, že se v neděli neplatí. Na hrad vedla vyšlapaná cesta a byla to volně přístupná zřícenina, přesto tam však nikdo nebyl.

Gymi měla tento semestr zkoušku z hradů. Vešla do jedné zborcené místnosti, kde už stál Básník a hned se jí ptal, co ona na to jako odborník. Gymi mu něco krátce odpověděla a přišel Abú. „Tak co nám k tomu povíš pěkného?“ ptá se hned. Gymi mu tedy zopakuje, co před chviličkou slyšel Básník. Nakonec jsem za nimi dorazila i já. Jak myslíte, že zněla moje první otázka?

Hrad jsme prolezli úplně celý a když jsme vytvořili společné foto na samospoušť, vydali jsme se na cestu zpátky. Gymi si ještě chvíli hrála u pramene, ale pak už jsme zase všichni seděli v autě a jeli do dalšího kempu.

Kemp jsme sice nestihli najít za světla, rozhodně to však bylo o nějakou hodinu dříve než u těch předchozích. Dokonce ani nepršelo, proto jsme poprvé pořádně vyzkoušeli sadu na vaření, která byla desítky let nepoužívaná a uložená na skříni v Jaroměři a stará byla ještě o nějaké další desítky let navíc. V ní jsme uvařili večeři, po ní provedli večerní hygienu a uložili se do stanu ke spánku.

Pondělí 20. 9. 2010

Ráno jsme se podívali na řeku u kempu, která byla stejně jako Sáva a další, které jsme zatím viděli, rozvodněná. Díky změně počasí nám ale bylo hned trochu veseleji než předchozí rána. Dokonce se u snídaně vtipkovalo.

Gymi u snídaně: „Jdu na záchod a jestli mi ta kočka sní můj jogurt, tak asi zapomenu na to, že nejím tolik masa.“
Abú po odchodu Gymi: „Chcete se zbavit kočky? Snězte Gymi jogurt. Zbytek už se vyřeší sám.“

Konečně vysvitlo sluníčko. Za sebou máme první ráno se snídaní u stanu a bez deště.

11:15: Právě jsem otočila mapu na list, kde půlku stránky tvoří moře.

V plánu byl výlet na Vražji Prolaz. Tentokrát nebyl problém najít výchozí místo a parkoviště. Ze začátku vedla cesta prudce z kopce. Vedla tudy naučná stezka, a tak jsme koukali, co tu roste a luštili z chorvatských a latinských názvů, co je to česky.

Když jsme konečně sestoupili až k řece, odbočili jsme k vodopádu. Z toho sice nijak závratné množství vody nepadalo, ale byl dost vysoký. Zato vedle vyvěrala voda ze skály a tam bylo vody až až. Vyvěral tam ne potůček, ale celá pořádná řeka a hned se s rachotem valila údolím (To místo se jmenuje Zeleni Vir, pozn. Básník).

My se pak vydali údolím za vodou a podél ní jsme došli ke vstupu do soutěsek Vražji prolaz. Po římsách vytesaných do skály, lávkách nad vodou a schodištích jsme stoupali proti proudu výš a výš.

Potom jsme našli lávky ovázané jutou nebo listím a proti nám šlo nějaké stvoření, které by snad s trochou fantazie mohlo být slunečním králem. Pod jeskyní jsme pak narazili na skupinku skřítků v bílých oblečcích, čepičkách i botičkách. A nějaká ženská nám zakázala vstup do jeskyně, protože se tam prý natáčí pohádka.

Lesem jsme pak vystoupali zase zpátky k autu a vyrazili na další cestu. Z auta se nám naskýtaly pěkné výhledy.

Máme za sebou Vražji prolaz a Zeleni vir a je teplo dokonce na kraťasy a tričko. Gymi si stěžuje, že jí zalehlo ucho a vystřihuje letáček, aby měla co lepit ke svým zápiskům. Míříme teď na Rijeku a všude čouhají z červené hlíny bílé skály.

Dálnice je samý tunel. Právě projíždíme jedním, který je dlouhý přes dva kilometry.

Básník, kdesi na cestě: „Ta chaloupka má vršek dvakrát tak velký jako spodek.“
Gymi: „Třeba měli jen malý pozemek.“
Abú: „Aneb jak obejít stavební úřad.“

Čím více jsme se však blížili k Rijece, tím větší šílenci seděli za volanty. Dopravní značky nikoho příliš nezajímaly, kdo se kam nacpal, tam zaparkoval. My skončili nakonec u Kauflandu. Nenapadlo nás, jak je to do centra pěšky daleko.

Mě a Abúovi dneska spouštěli přihlašování na rozvrh a tak jsme se potřebovali dostat k internetu – tedy k přístavu, kde byla volná WiFi. Jenže to se nám podařilo až hodinu po spuštění systému a já zjistila, že mám zapsaný špatný předmět, takže místo přihlašování do rozvrhu jsem psala na studijní oddělení, co s tím.

Na cestu zpátky jsme si koupili jízdenku na autobus, která nás nakonec vyšla možná víc, než bychom zaplatili za parkoviště v centru. Ale kluci měli zážitek. Než jsme nakoupili, byla tma a my jeli honem dál, abychom mohli spát už u moře. Cestou jsme projížděli tunel Učka, který je dlouhý 5 062 m a zaplatili jsme tu za mýtné 28 kun.

Úterý 21. 9. 2010

Moře jsme poprvé okusili další den ráno. Oblázková pláž byla přímo v kempu. Když jsme se nasnídali a sbalili, skočili jsme do plavek, čapli ručníky a vyrazili k moři. Bylo sice trochu studené, ale vykoupali jsme se všichni.

U moře jsme ale nemohli zůstat moc dlouho, abychom se při další cestě stihli podívat na zříceninu Dvigrad. Kdysi to prý bývalo město o 200 budovách se dvěma hradbami. Po morové ráně obyvatelé město opustili a vystavěli nedaleko nové město Kanfanar.

Procházeli jsme se mezi kamennými zdmi, které byly v různých fázích rozpadu. Zdi byly hustě obrostlé břečťanem. Uprostřed stála čtverhranná věž. V ruinách bývalého kostela jsme si sedli do stínu, protože slunce pálilo, a vytáhli jídlo. Zjistili jsme, že Svježi sir se ani za mák nepodobá pomazánkovému máslu, protože je to tvaroh. Za žvýkání housky s tvarohem jsme se pak kochali pohledem na zbytky kostela.

Z náspu před věží byla vidět jakási kaplička v kopci kousek od hradeb Dvigradu. Když jsme se tam vyšplhali, mohli jsme se podívat skrz zamřížovaná okýnka na fresky uvnitř.

Dvigrad byl ale jen předehrou dnešního hlavního kulturního bodu, kterým bylo město Pula. Zaparkovali jsme přímo před amfiteátrem v centru města. Byl opravdu velký. Nejprve jsme ho obešli celý zvenčí a potom se rozhodovali, jestli jít dovnitř. Nakonec jsme zaplatili každý 20 kun za vstup (Básník 40, protože už neoplývá studentským průkazem) a vrátili se do dob starověkého Říma.

Úzkou chodbou v základech amfiteátru jsme se dostali do podzemní místnosti, kde byla sbírka amfor a povídání o celé stavbě. Básník překládal z angličtiny. V horkém odpoledním slunci jsme obdivovali obrovské kamenné oblouky, které jsme se snažili vyblejsknout svými foťáky. Neopomněli jsme také vyblejsknout několik fotek i s námi.

Po prohlídce amfiteátru jsme se vypravili ještě hlouběji do města. Našli jsme spoustu dalších staveb nebo jejich zbytků z dob, kdy až sem dosahovala římská říše. Ale našli jsme i spoustu jiných míst, která byla zajímavá i když nebyla tak stará.

Závěr naší prohlídky města byl trochu urychlený potřebou dostat se na parkoviště dřív, než nám vyprší parkovací lístek, ale i tak jsme toho viděli celkem dost. Jenom tu zmrzlinu jsme nestihli. Abú byl však spokojen, protože víc než po památkách koukal po autobusech české výroby a jeden z nich se mu podařilo vyfotit.

Cestou z města jsme se stavili na velkém nákupu, protože jsme nevěděli, jak to bude s obchody na ostrově, kam jsme se chystali následující den. Po doplnění zásob jsme dojeli do města Rabac, kde jsme měli vyhlídnutý kemp.

Básník, kemp Rabac: „Ten kolík je tak křivej, že nejde ani rovně hodit!“

Středa 22. 9. 2010

Vzbudila jsem se ve čtyři ráno, ještě byla tma. Měla jsem hroznou žízeň a chtělo se mi na záchod. Ale nechtělo se mi vylézt ze stanu a tak jsem chvíli jen ležela. A najednou se Gymi vedle mě začla zvedat a lézt ze spacáku. Tak jsem se tedy taky rozhoupala a když jsem lezla ze stanu, začal vstávat i Básník. Hromadně jsme si došli na záchod a potom zase společně ulehli a spali až do bílého rána.

Když jsme se vzbudili, foukal silný vítr. Kluci si dělali srandu, že až při balení stanu zafouká vítr, tak poletí i se stanem.

Při placení kempu jsme zjistili, že krom toho, že byl zatím nejošklivější, tak byl taky nejdražší. Potom jsme zamířili k trajektu na ostrov Cres. Stihli jsme to akorát, ještě jsme chviličku čekali a mohli jsme si ho vyfotit jak připlouvá k přístavu.

Když jsme se nalodili, vzali jsme si svačinu s sebou na horní palubu, ze které byl hezký výhled. Foukal vítr, ale na sluníčku bylo teplo. Loď se mírně houpala.

Šla jsem pro něco do auta a když jsem se vracela, viděla jsem na horní palubě stát Abúa, tak jsem vytáhla foťák, který jsem měla v kapse a vyfotila ho. Vedle něj stáli dva motorkáři a jeden z nich s rozzářeným úsměvem a otázkou v obličeji ukazoval na sebe. Zpět mu gestikuluju, že bohužel. Nasadil smutný výraz a Abú prý slyšel jak povídá „oh, shit“.

Plavba netrvala moc dlouho a my se vylodili na ostrově Cres. Když jsme s autem vyšplhali na vršek, kudy vedla hlavní silnice, otevřely se nám nádherné výhledy. Básník měl ale zpočátku ještě jednu obavu: „Jestli je tohle hlavní silnice, tak radši ani nechci vědět, jak bude vypadat ta vedlejší.“ Naštěstí to ale zas tak špatné nebylo a my dojeli k městu Beli, které stálo na malém kopečku nad mořem.

Cedule na ostrově Cres: KONZUM 70 KM

Tady jsme sbalili batohy, pořádně se namazali opalovacím krémem, protože sluníčko to dnes myslelo opravdu vážně, a vyrazili na výlet. Prošli jsme okrajem města a zamířili do kopce. V průvodci bylo psáno „mírné stoupání“. Abú později prohlašoval: „To je chyba tisku, tam mělo být napsáno NESmírné stoupání.“

Toto (nes)mírné stoupání nás vedlo zprvu horkým sluncem, později stínem vysokých stromů, po celou dobu však podél různých kamenných zídek. Zhruba uprostřed stoupání se nám po pravé straně objevila velká rovná travnatá plocha a na ní labyrint. Byl kruhový a obrovský. Za ním byl ještě jeden menší hvězdicový. Zkusili jsme je projít. Nebylo kam zabloudit, byla tam jedna jediná možná cesta. Zato však byl (hlavně ten velký) tak klikatý, že když si člověk říkal, že už se konečně blíží k cíli, vzápětí ho cesta vedla na samý okraj labyrintu.

Když jsme si dosyta vyhráli u labyrintů, pokračovali jsme v cestě a brzy došli do zbořeniště Stepiči. Kdysi dávno tam bylo pár stavení, dnes už jsou zde jen zbytky obvodových kamenných zdí.

Potom jsme narazili na les kaštanovníků a sbírali jsme jedlé kaštany. Některé byly už vypadlé ze svých pichlavých obalů, takže je stačilo sebrat, do jiných jsme se složitě dobývali. Tak se nám podařilo přejít odbočku k vesnici Niska a potom jsme se k ní kousek vraceli. Některé domy byli očividně opuštěné už dlouho, jiné vypadaly, že tam ještě loni někdo bydlel. A rostly tu fíky. Když člověk procházel kolem fíkových stromů, cítil jejich silnou sladkou vůni.

Cestou z vesnice jsme byli zabráni do řeči a moc jsme nekoukali kolem sebe. Naštěstí jsem ale koukala, kam šlapu a tak jsem si v poslední chvíli uvědomila, že to co leží na zemi přede mnou není větev, ale had a honem jsem se zastavila a vrátila pár kroků zpátky. To zastavilo i ostatní, kteří si pak všimli, co máme v cestě. Had byl černý a docela velký. Neměli jsme tušení co je zač, ale rozhodně jsme neměli v úmyslu se ho na to ptát. Když jsme si ho z povzdálí prohlédli, velkým obloukem jsme ho obešli a pokračovali v cestě. A začali jsme trochu víc koukat pod nohy.

Z průvodce pro rodiče s dětmi jsme věděli, že by tu někde po cestě měla být nějaká jeskyně. Ale detailní popis cesty jsme nezkoumali a tak jsme o jeskyni nic bližšího nevěděli. Když jsme pak našli díru, prohlásili jsme to za jeskyni. Jeskyně nebyla nijak označená a byla volně přístupná. Svítili jsme si mobily a zírali na krápníky. Byla to jedna nepříliš velká prostora, ale byla docela pěkně zdobená.

Nejdřív jsme si mysleli, že ta jeskyně teda není nic moc, ale pak Básník slezl dolů a zjistil, že jeskyně se nenápadně jenom tváří. Bylo to poprvé, kdy jsem se mohla dotknout krápníku, aniž by mi to někdo nebo něco zakazovalo.

Další překvapení čekalo na cestě kousek dál. Byl tam další labyrint, ale ten předešlý by se do toho, který jsme našli teď, vešel tak třikrát. Měl dvě cesty dovnitř. Básník s Gymi se vydali každý jednou z nich.

Gymi se rozhodla změřit, jak dlouho jí bude trvat labyrint projít. Zatímco Básník se dostal do středu po pár minutách, Gymi bloudila svou cestou ještě dlouho potom, co se jí on vydal naproti od středu. Tenhle labyrint byl ještě zákeřnější, co se klamného přibližování středu týče, než ten kulatý a projít ho celý velmi rychlou chůzí trvalo půl hodiny a délku cesty jsme odhadli na tři a půl kilometru.

Od labyrintu už vedla široká cesta přímo do Beli, kde na nás čekalo auto. Tím jsme se vydali do kempu. Po stranách silnice se pásly ovce a dokonce tu měli i značku „pozor ovce“.

Na odpočívadle v sedle pohoří, kterým se proplétala hlavní ostrovní silnice, jsme se zastavili. Byl tu výhled na obě strany na moře a na jedné straně zrovna zapadalo slunce za dalším ostrovem, na druhé vycházel měsíc.

Brzy jsme dojeli do kempu na pobřeží, kde jsme si našli hezké místečko pro stan. Kemp byl ve svahu a jednotlivá místa pro táboření byla terasovitě uspořádaná a oddělená hustým vysokým živým plotem.

Čtvrtek 23. 9. 2010

Ráno jsme v poklidu vstali a nasnídali se. Umyli jsme nádobí po večeři a převlékli se do plavek. Z auta jsme vyhrabali nafukovací kruhy, lehátko, míč i koupací kachničku, do batohu jsme přibalili svačinu a vyrazili k moři.

Cesta od našeho stanu nás dovedla ke skalnatému pobřeží. Nikdo tu nebyl a když jsme se tu trochu porozhlédli, objevili jsme malou lagunu. Byla od moře oddělena nízkými skalami a voda do ní vtékala asi metr širokým průlivem. V laguně bylo vody maximálně nad kolena a za průlivem hloubka ve které člověk nepostačil. Díky tomu člověk nemohl šlápnout na žádného ježka ani jinou potvoru, kterých bylo na hlubokém dně požehnaně.

S Gymi jsme nejprve brouzdaly mělkou vodou a hledaly mušličky. Potom jsme zjistily, že ve vodě je jich spousta, ale když se na ně člověk podívá zblízka, zjistí, že mu mušličky pohled oplácejí. Proto jsme začaly hledat na suchu a hned byl lov o něco úspěšnější.

Nafoukli jsme všechno co jsme měli a vytáhli jsme na širé moře. Bylo studenější než laguna, ale pořád ještě ne moc. Kruhy se houpaly na vlnách a my na nich. Díky brýlím jsme se mohli koukat na dno i na ryby, které plavaly kolem nás.

Když přišel odliv a voda utekla z laguny, ještě jsme chvíli hledali mušle a pak jsme se vydali přes sprchy nazpět ke stanu. Uvařili jsme oběd a když jsme všechno sklidili, vypravili jsme se na oblázkovou pláž na druhé straně kempu. Tam se nám ale moc nelíbilo, moře nebylo tak hezky čisté a byla tu spousta lidí. Proto jsme se vrátili zase k naší laguně, i když v ní nebylo moc vody. V moři za průlivem jí bylo pořád dost. A to co v laguně zbylo bylo od sluníčka vyhřáté jako voda ve vaně.

Strávili jsme tu zbytek odpoledne. Gymi si na břehu postavila hrad z kamenů. Do prázdných lahví jsme nabrali pláž i moře, abychom si je mohli vzít s sebou do Prahy. Když se sluníčko začalo sklánět, voda se začala vracet do laguny. Počkali jsme si na západ slunce a pak se zase vrátili ke stanu.

Pátek 24. 9. 2010

I druhý den na ostrově jsme hned po snídani sešli k moři. Sluníčko už nesvítilo tolik, jako včera, ale to nám v ničem nevadilo. Zkusili jsme dokonce vyrobit několik fotek podvodním foťákem na jedno použití. Kluci mi vylovili velkou škebli.

Cachtali jsme se zase až do oběda a po něm jsme vyrazili na výlet. Nejdřív jsme ale museli odstranit z auta kudlanku nábožnou, která se nám usadila v záhybu otevřených dveří. Potom už nic nebránilo tomu, abychom si udělali vyjížďku na ostrov Lošinj, který je s ostrovem Cres spojen asi 15 m dlouhým mostem.

Tůru na nejvyšší horu ostrova jsme si rozmysleli, místo toho jsme se podívali do přístavu, nakoupili a dali si zmrzlinu. Chtěli jsme koupit pohledy ostrova, ale na poště i v tabáku měli zavřeno a v chorvatských informacích nic takového neseženete. Zjistili jsme tedy aspoň, kdy nám zítra jede trajekt.

Všude jsou na sucho stavěné kamenné zídky.

Cestou zpět jsme se ještě zastavili nad Vransko jezero, ke kterému se ale nedá dostat, protože je to zdroj pitné vody na ostrově a je tam vstup zakázán. V kempu jsme si po večeři udělali ještě procházku k moři.

Sobota 25. 9. 2010

Po dvou dnech začalo na ostrově pršet a my balili za deště. Nejvíc zmokli Básník s Gymi, když v plavkách balili stan. Z vnitřku auta jsem se snažila udělat v autě pořádek, ven jsem posílala jeden igelitový pytel za druhým na suché nebo naopak mokré věci. Chleba jsem krájela na koleni a namazané chleby vyskládávala na palubní desku.

Když jsme konečně sbalili a nasnídali jsme se, měli jsme to tak akorát na trajekt. Během snídaně přestalo pršet. Na recepci jsme při placení dostali pytlíčky s levandulí, které pak provoněly celé auto. Minuli jsme ceduli, podle které to bylo do přístavu k trajektu 30 km a o deset kilometrů dál další ceduli, podle které to bylo ještě 30 km. Snažili jsme se trajekt chytit, protože další by určitě nejel dřív než za hodinu, a tak jsme jeli co to silnice dovolovala.

Když jsme ale dojeli k městu Cres, bylo nám jasné, že trajekt, který jede za tři minuty, už nestíháme, a tak jsme se chtěli podívat po městě. Podívali jsme se nakonec jen z auta, protože jsme se dokonale ztratili v přikázaných směrech jízdy a zákazech zastavení. Tak jsme nakonec zamířili rovnou k trajektu a dobře jsme udělali.

Přijížděli jsme zrovna k přístavu, když jsme viděli trajekt, jak nám podle vzdálenosti od břehu ujel maximálně o pět minut. Fronta aut před námi nám ale prozradila, že bychom se na něj stejně nevešli. Kvůli špatnému počasí zřejmě ten předchozí nejel a tak tu teď byla auta na dva. Naštěstí tu ale byly i dva trajekty a ten druhý zrovna najížděl k nástupní plošině.

Básník, kdesi na cestě autem: „To je hustá značka, ta s vybuchujícíma dětma.“

Tentokrát jsme se neslunili na palubě, jako když jsme jeli na Cres. V trajektu na ostrov Krk jsme byli schovaní uvnitř, protože venku bylo zataženo a studeně foukalo. Ostrov jsme pak celý jen projeli a po obřím mostě přejeli na pevninu. Zastavili jsme až ve městě Crikvenica, kde jsme chtěli najít dva hrady. Pršelo a tak jsme se k nim chtěli dostat co nejblíž autem. Vyrabovali jsme informace a zjistili, kde je jeden z nich.

Básník, Crikvenica: „Tam prší. To by chtělo něco pořádnýho na sebe. Třeba ten modrej igelitovej pytel na odpadky.“

Dojeli jsme autem kousek od zříceniny Drivenik. Zvenčí vypadala pěkně, uvnitř hradeb však byla v rekonstrukci. Byly tu jen výkopy, ze kterých trčely dráty – nic víc. Zato cesta po pobřežní silnici první třídy do Senj byla plná výhledů na moře a hory. Zpočátku sice pršelo, ale pak se místy mraky protrhly a vykouklo sluníčko. V Senj jsme se podívali k pevnosti Nehaj, ale dovnitř jsme nešli. Muzeum ani restaurace, které se nacházejí uvnitř, nás nezajímaly.

Místo toho jsme zamávali moři na rozloučenou a začali i s autem stoupat k pohoří Velebit, které jsme museli přejet, abychom se dostali do vnitrozemí. Spoustou serpentin jsme se vyšplhali až do řídké mlhy v sedle Vratnik (něco přes 700 m nad mořem). Tady jsme na chvíli zastavili, abychom si naposledy vychutnali výhled na mlhu, mraky, sluníčko, hory a moře. Dál už nás totiž čekaly jen ta mlha, mraky a hory.

Kousek jsme popojeli po dálnici a pak už zase jen silnice druhé třídy. Při hledání odbočky na Glibodol jsme museli předjet stádo ovcí. Když jsme našli odbočku na další silnici druhé třídy, mysleli jsme, že máme vyhráno, protože nás měla dovést skoro až do cíle.

Jenže to tak jednoduché nebylo. To že silnice byla prakticky o třídu níž nám nijak nevadilo. Kousek před jednou vesnicí nám přes cestu přeběhla liška a tak jsme usoudili, že asi opravdu projíždíme místy, kde lišky dávají dobrou noc. Po tom, co jsme projeli několik vesniček, cesta přišla o svůj asfaltový kabát, což jsme pochopili jako drobnou místní vadu, která se objevuje i na českých silnicích.

Gymi na štěrkové lesní cestě: „Kolik bys byl schopnej jet po týhle silnici, kdyby to bylo fakt akutní. Třeba kdyby nás honila godzila?“

Stačilo trochu zpomalit a čekat, kdy se asfalt objeví znovu. Jenže on se neobjevil, jediné, co se objevilo, byla sova, která nám za smrákání několikrát proletěla před autem. A pak se taky objevily ty cedule.

Silnice 2. třídy se během několika set metrů změnila na silnici 3. třídy a ta po několika málo kilometrech na štěrkovou. Potom už to byla jen cesta a nakonec se okolo nás objevily velké cedule NEVSTUPUJTE DO LESA, POZOR MINY a menší cedule, na kterých byly lebky se zkříženými hnáty. Mezitím se tajemné žluté světlo vytratilo a všude byla černá tma. Jen okolo cesty svítily občas bílé pásky „POZOR MINA“. Trvalo to dlouho, než jsme dojeli na pořádnou silnici a odvážili se zastavit, abychom si dali čokoládu na nervy.

Během té příšerné cesty lesem jsme taky dorazili na rozcestí, které nebylo nijak označené. A teď babo raď, kterou z nich se dát. Naštěstí se nám ale zalíbila ta pravá a my se dostali zase na stále ještě lesní, ale už o něco širší cestu, která nás dovedla až tam, kde už se zase dalo mluvit o třídách silnice. Dokonce tu stály nové domky, což mě osobně docela udivilo, protože v tomhle kraji pohádka o Červené Karkulce dostává nový rozměr.

Pozdě večer jsme přijeli do kempu, který byl ošklivý a drahý, ale my se už viděli ve spacáku. K večeři jsme uvařili krupicovou kaši a tu jsme posypali silnou vrstvou kakaa.

Neděle 26. 9. 2010

Tentokrát jsme si nastavili budík, abychom vyrazili na Plitvická jezera. Jenže když začal zvonit, venku lilo jako z konve a tak jsme zůstali ležet. Všechno mokré, nebo alespoň vlhké a nálada nic moc. Nakonec jsme ale vstali. V dešti jsme všechno sbalili a nasnídali se opět v autě. Pršet nepřestávalo a vypadalo to, že ani nikdy přestat nehodlá.

Na recepci jsme zaplatili, nechali jsme si vytisknout počasí a nakradli letáčky. Počasí na papíře odpovídalo tomu na obloze. Ale jeden letáček nám byl vhod. Byl z jeskyně asi 10 km od kempu a tak jsme tam zamířili.

Zaparkovali jsme 500 m od jeskyně a do deště se nám vůbec nechtělo. Ale co nám zbývalo. Celí zmoklí jsme došli až k pokladně a suvenýrům v jednom stánku u jeskyně. Když se Básník zeptal, kolik stojí vstup, dostalo se nám nečekané odpovědi: „Dneska je vstup zadarmo – za půl hodiny přijde skupina, se kterou půjdete dovnitř.“ Koupili jsme tedy pohledy a pod maličkou střechou stánku čekali na skupinu.

Na louce před jeskyní se proplétalo několik potůčků. Teď byly pořádně rozvodněné a rozlévaly se ze svého koryta. Chorvatské skupiny si nešlo nevšimnout hned, jak se objevila na kraji louky. Deštníky všech barev ale převážně větších velikostí se vyhrnuly ze dvou minibusů. Některé modely zahrnovaly i holínky. Ty měly růžovou barvu, nebo se pyšnily kožešinovým lemem.

Deštníky v jednom kuse mluvily chorvatsky a snažily se dostat pod střechu. Za tímto účelem na nás útočily hned několika způsoby. Špičatými okraji se nám snažily vypíchnout oči. Zároveň, protože se pod malou stříšku nemohly vejít deštníky celé, chytaly jednou polovinou venku déšť a druhou polovinou na nás dešťovou vodu nechaly stékat. Nám bohužel nezbylo, než se mračit na všechny strany a snažit se držet pozici, neboť chorvatsky nadávat neumíme a pro fyzické vysvětlení jich byla mnohonásobná přesila.

Naštěstí to ale dlouho netrvalo. Jen co dostali své vstupenky v ceně 35 kun za osobu. Potom už se konečně vyrazilo k jeskyni. Cestou jsme viděli mloka. Po včerejší noci jsme měli respekt před šlapáním mimo cestičky a tak se nám ho nepodařilo vyfotit nijak nádherně.

Před vstupem do jeskyně jsme dostali helmy a bylo nám specielně anglicky oznámeno, že prohlídka bude jen v chorvatštině a že nesmíme sahat na krápníky ale můžeme je bez blesku fotit. A šlo se dovnitř – tedy po nějakém chorvatském úvodu, kterému jsme nevěnovali pozornost.

Jeskyně nebyla příliš velká a průvodce hodně mluvil. Zpočátku hlavně o něčem, co se chorvatsky řeklo šišmiš. Později jsme z jeho výkladu vyrozuměli, že ŠIŠMIŠ = NETOPÝR. Díky dlouhému povídání jsme měli dost času prohlídnout si všechno i hezky v klidu po odchodu chorvatských deštníků. Podařilo se nám udělat i pár slušných fotek. Za 35 kun by prohlídka nestála, ale zadarmo byla moc pěkná.

Při odchodu jsme ještě viděli pár mloků a tentokrát byli i na cestě, takže jsme je mohli fotit zblízka. Trochu jsme pak překáželi deštníkům nacpaným v minibusech, když jsme se vraceli k autu. Deštníky totiž přijely přímo k jeskyni, aby nemusely chodit moc daleko.

Cestou k Plitvickým jezerům jsme se ještě z auta podívali na nějakou věž, ale stejně byla zavřená. U vstupu do národního parku Plitvická jezera jsme se zastavili. Chtěli jsme se kouknout, jestli třeba není snížené vstupné kvůli dešti, nebo při vchodu do parku po dvanácté hodině, ale nic takového – vstupné stále pro studenty za 80 kun, pro dospělé za 110. Parkovné 7 kun za hodinu. Prší. Jsme zmoklí jak slepice, stan je mokrý, spacáky i všechno oblečení vlhké.

Když teď nabereme kurz Praha, tak dojedem minimálně do Budapeště, kde byl levný kemp. Když tam bude hezky, můžem se ještě zítra projít po městě, než zamíříme domů. A tak jsme pokračovali po silnici směrem od Plitvic. Jenže jsme neujeli ani deset kilometrů, když jsme si začali říkat, že nás doma všichni prohlásí za blázny a auto jsme otočili zpět k národnímu parku.

Zaparkovali jsme na placeném parkovišti a Básník šel koupit vstupenky. Když řekl, že chce pro sebe dospělé a pro tři lidi od ISIC karet, které ukazoval, studentské vstupné, baba za okýnkem se na něj divně podívala a dala mu čtyři studentské vstupenky.

Od parkoviště to byl ještě docela kus, než se člověk dostal k jezerům v údolí, ale pak se stačilo přeplavit lodí na druhý břeh prvního jezera a na člověka čekaly chodníčky a lávky naskýtající úžasnou podívanou. Všude jsou stromy a hlavně voda – jezera, potůčky, vodopády i déšť ;o)

Voda byla krásně čistá. V jezerech plavaly ryby. Kvůli dlouhodobým dešťům byla jezera na mnoha místech vylitá i na chodníčky a potoky oblizovaly dřevěné lávky. Za každým křovím se otvíral nový výhled. Jednou jsme průhledem mezi stromy viděli nějakého volavkovitého ptáka sedět na větvi. Některé stromy byly ještě jasně zelené, jiné už se barvily do červena, hněda nebo do zlata.

Během návštěvy parku pomalu přestalo pršet. Potom dokonce chvilku jemně svítilo sluníčko. Oteplilo se a z nasáknuté země se začala odpařovat voda. Mlha pak zakrývala vršky okolních kopců.

Předposlední lodí jsme se přeplavili přes velké jezero u druhého vstupu a vyrazili na prohlídku spodních jezer. Jednu cestu jsme prošli vrchem a podívali se na jezera a vodopády z vyhlídek. Z vršku jsme se taky podívali na Velký vodopád. Vypadal úžasně. Cesta dolů byla strmá a klikatá, vedla po schodech i tunelem ve skále. Čím víc jsme se blížili dolů, tím vlhčí byl vzduch. Dole byla jemná mlha a hustě pršelo. Nebylo to změnou počasí ale vodní tříští z vodopádu, která padala i pár desítek metrů od něj.

Vláček, který by nás odsud odvezl nahoru k parkovišti jsme nestíhali, a tak jsme si prošli i zbytek jezer spodní cestou. Podívali jsme se i do malé jeskyně nad jedním z jezer. Protože se smrákalo a foťák pod Velkým vodopádem navlhnul, poslední pohledy vyfocené nemáme.

Když jsme se pak vrátili k autu, začínalo se smrákat. Přes čtyřproudou silnici k nám běželo malé černobílé kotě. Motalo se kolem a mňoukalo. Nikde nikdo a tak jsme ho vzali k autu. Našli jsme prázdnou kartonovou krabici od mlíka a uřízli dno, aby vznikla malá miska. Do té jsme pak nalili trochu mlíka, kterého jsme měli víc, než jsme potřebovali a do toho jsme nalámali trochu chleba. To jsme pak i s kotětem odnesli pod převis střechy jednoho z domečků u parkoviště. Kluci z nás sice trochu rostli, ale udělali všechno tak jak jsme s Gymi chtěly.

Poslední problém byl s placením parkovného. Neplatilo se totiž u automatu, ale u okýnka. A na okýnku bylo psáno, že je otevřeno do osmi, ale v půl osmé tam nikdo nebyl. Jen jedna závora parkoviště byla otevřená. A tak jsme odjeli a nabrali severní kurz. Na noc jsme zastavili v kempu u Záhřebu.

Pondělí 27. 9. 2010

A jedeme domů. Vracíme se nakonec o den dřív. Auto frčí po dálnici směrem k Maďarsku, Básník zrovna natankoval plnou nádrž a Gymi píše pohledy.

Ráno jsme balili jak jinak než za deště a ze Záhřebu jsme pokračovali k Maďarsku, kde jsme nemohli sehnat dálniční známku a tak jsme jeli asi 20 km po dálnici bez známky. Další 2 km bez dálniční známky jsme pak jeli na Slovensku, kde ji sice na hranicích prodávali, ale Básník zapomněl uhnout a projel hranice přímo.

Večer jsme dorazili do Prahy a hned jsme vyzkoušeli nový pražský okruh, který otevřeli během našeho putování po cizích krajích. Rozvezli jsme Gymi a Abúa domů a pak jsme i my konečně dorazili před branku.

Úterý 28. 9. 2010

Konec putování ale znamenal ještě celý následující den vybalování z auta, sušení mokrého stanu i spacáků, mytí nádobí.

Přivezli jsme si 1700 fotek, 17 pohledů, tak 3 kg barevných letáčků (k rozstříhání na obrázky), láhev pláže s mořem, malou pánvičku plnou mušliček, šípkovou marmeládu, malou plastovou popelničku plnou drobné veteše (placky, magnetky, jedlé kaštany, obyčejné kaštany), vylisovaný fíkový list a samozřejmě spoustu zážitků, které jsou zhruba zachyceny na předešlých stránkách.

Krom toho jsme přivezli i spoustu forintů a kun, které jsme nezvládli utratit. Celá akce nás totiž nakonec vyšla v přepočtu na 5 500,- Kč na osobu.

A to je konec deníku, který zapsala Štěpánka. A pokud by někdo náhodou dočetl až sem a měl ještě náladu na další várku zážitků z této vydařené akce, může se podívat na fotky a videa z Chorvatska od nás a od Gymi:

Fotky na rajčeti
Video - lanovka a řetězový most v Budapešti
Video - výhled z rozhledny Samobor
Video - Zeleni Vir
Video - amfiteátr v Pule
Video - bludiště na ostrově Cres
Video - trajekt z Cresu na Krk
Video - Plitvická jezera