VLK Polojasno 2011 - tábor
V týpý jsem poprvé a taky naposled bydlela na svém prvním Polojasnu. Tehdá jsme byli žlutá družinka Blesků a v týpku jsme měli letiště pro sedm lidí. Letos jsem byla součástí Korádova tříčlenného harému (já, Žížala, Tuleň), ke kterému se průběžně přidávali nebo zase mizeli Luke, Rysák a Sam. Samův příjezd v závěru tábora Korádo okomentoval následovně: "No, konečně tu nebudu sám. Tři ženský ve stanu, to je strašný."
První probuzení bylo krásné, člověk byl ještě lehce odpočatý po tom jednom dni v Praze, frekventanti na vandru - takže žádný stres a první, co oči viděly, byl kužel tyčí a skrz pootevřené chlopně modré nebe.
Když už bylo v táboře osazenstvo obou probíhajících kurzů (Pračolek a Polojasno), mohl se večer uspořádat zahajovací oheň. Ten byl sestaven z normovaných polínek (80 cm dlouhé, min. 10 cm v průměru), která přivezli účastníci Polojasna z různých koutů republiky.
Zatímco my seděli na začátku tábora u zahajovacího ohně, v údolí Úterského potoka sedělo radotínské středisko kolem závěrečného ohně. Jestlipak skautky zdárně dokončily tři orlí pera? Určitě ano, vždyť už jim zbývala jen samotka. A kdopak asi vyhrál bodování skautek? Neusnula Méďa na vavřínech? A která družina vyhrála etapovku? Makovníci, Šemíci nebo Tragédi?
Zhruba uprostřed tábora přijel na návštěvu zasloužilý bratr Rys. Když nám (harému) o něm Korádo něco málo řekl, prohlásila Tuleň: "Tý jo, a s takovou legendou já budu spát v týpku..."
Večer v jídelně nám Rys povídal o historii (především té od roku 1945 dál) prostřednictvím svých vlastních zkušeností. Padla tma, začala být zima, lidem se klížily oči (mnozí skutečně usnuli), ale nikoho ani nenapadlo, že by od vyprávění odešel...
Občas jsem se zašla podívat na některou z přednášek, abych taky něco pochytila. Jako instruktor elév, v instruktorování naprostý zelenáč, jsem se tím tak trochu snažila naladit na vzdělávací vlnu.
Zároveň bylo docela hezké, vrátit se třeba na některé přednášky po třech letech :o)
Pokud bych měla vypíchnout nějakou chvíli s Atmosférou, pro mě s velkým A, bylo by to na půdě srubu, když se tam udělala kavárna. Během ní si každý vzpomněl na svého vedoucího z dětských let a když kolečko doběhlo, začlo se zpívat.
Polovina lidí byla ještě napůl ponořená do svých vlastních myšlenek, ale všichni společně zpívali nebo hráli a ve svitu svíček jsem měla pocit klidu, míru a propojení celého kruhu sedících lidí. I když na druhou stranu ten pocit klidu, míru a sounáležinosti mě udeřil jako kladivo...
Při jedné zpětné vazbě někdo prohlásil: "Nikdy jsem si nepomyslel, že na skautské akci budu hrát hru o pivu." Ale pravda byla taková, že lidstvo bylo na pokraji katastrofy, neboť nebylo, kdo by vařil pivo. A tak jsme naše tři družinky jednoho krásného rána (brzkého rána) vzbudili a vyslali zachránit pivo.
Původně bylo v plánu, že půjdou na exkurzi do pivovaru v Kácově. Jako vstupenka jim měl sloužit vymyšlený reklamní slogan na místní pivo. Leč, jak jsme zjistili, bylo to s pivem už tak zlé, že v den hry začínala celopivovarní dovolená.
V závěru celé akce měli družiny donést oheň od poslední serpentiny nad táborem, v táboře ho dopravit do ohniště v kruhu o poloměru 2 m, kam nesměli vstoupit, a nakrmit ho tak, aby přepálil provázek nad ohništěm. Ten byl součástí důmyslného kladkostroje pánů Sama a Mamuta a jeho přehořením spadla ze stromu poslední zpráva.
Součástí záchranné mise byla výroba půlitrů z dostupných přírodních materiálů, s čímž se každá družinka poprala svým vlastním způsobem. Na obrázku jsou výtvory Kulového blesku, Chinooku a Svistu mlhy. A jako je zlatá střední cesta, tak byl i zlatý prostřední půlitr - jediný neprotekl a dokonce měl téměř přesně 0,5 litru.
Předposlední den se zapískal večerní nástup. Ale kde je Polojasno? Pomalu se od týpek přiloudala skupinka všech polojasných frekventantů, všichni ruce za zády, dávaje pozor, aby ruce nebyly spatřeny. "No co to je?!" lomozí Korádo.
Po rozdání táborové pošty je prostor pro vyjádření táborového osazenstva. Tu se hlásí "o slovo" polojasní a jeden po druhém nosí instruktorům kytičky :o)
Poslední večer v táboře znamenal i závěrečný oheň. Krom obří pagody, kterou Vilík zapálil ohněm vykřesaným Mamutem, osvětloval okolí i měsíc v úplňku.
Ohňostroj jisker vylétal vysoko nad kruh sedících lidí. Písničky střídala žranice, hostinu scénky družinek. Instruktoři přednesli báseň o sobě navzájem. Když se z nebe začal snášet lehký deštík, sklidili jsme vše od ohně a naposledy se zavrtali do spacáků.
S čím bude tenhle tábor neodmyslitelně spojený, to je pedig. Tuto zákeřnou chorobu šířící se jako mor k nám do tábora zavlekla Bobeš. Kam se člověk podíval, všude samé proutí a košíčky v různém stádiu výroby.
Jednoho dne nás velitel harému Korádo vyslal na "chrumdí", aby se večer mohl v týpku udělat ohýnek. Přinesly jsme dvě náruče chrastí a jednu náruč hub.
O zábavu pro celý tábor se starala družinka Kulových blesků. Všude chodili poslední, ale náramně vysmátí. Luštili cizí šifry, které našli místo vlastních. Opalovali nalezené prázdné papíry v domění, že je tam zpráva psaná neviditelným písmem. Snědli šém, kterým měli zachránit zaseknuté instruktory (v táboře tenkrát řádila nemoc moribundus), a nový pak šli koupit do Tesca.
Jednou se spustil déšť. V týpku jsme se sešli Korádo, Žížala a já. Se stanem tohoto typu měl zkušenosti vlastně jen Korádo. Se Žížalou jsme poprvé viděly, jak po tyčích stéká voda. A kape nám přímo do věcí. "Korádo, tady prší!" Korádo protočil oči v sloup a jal se nám vysvětlit a ukázat, co s tím...
No, musím říct, že ač jsem na začátku dost váhala, jsem teď opravdu ráda, že mi v zimě Korádo napsal, jestli nechci do týmu nového Polojasna. První víkend byl super a tábor ještě lepší...
