Závěrečná exkurze KPÚ
Získávání některých zápočtů může být i zajímavé nebo dokonce příjemné. Ten za účast na pětidenní závěrečné exkurzi k nim patří určitě.
Sraz byl v sobotu 25. června ráno. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem se na školní půdě ocitla o víkendu, a čilý ruch, který tu panoval, mě mírně překvapil. Na minulé exkurzi se rozneslo, že Alča je 2 v 1 a dneska už rozdávala svatební oznámení. Ani tentokrát jsme neměli autobus s logem ČZU, ale tehle aspoň vypadal, že vydrží jezdit celých pět dní.
Cesta byla dlouhá a probíhala povětšinou v družném hovoru, případně čerpání sil do zásoby. Nakonec jsme dorazili až na samý kraj světa - teda spíš republiky - do obce Pohoří na Šumavě. Z vysídlené a zbořené obce v pohraničí zůstaly jen zbytky kostela, který zde byl ponechán pro ustájení dobytka. Dnes se opravuje a kolem rostou nové domky starého stylu.
Z Pohoří jsme si udělali okružní výlet pohraničím. Chvílemi vedla cesta po Čechách, jindy se zatoulala do Rakouska. Sem tam se objevila známka toho, že tu kdysi býval život - kapličky s typickými barvami Novohradska, staré třešně nebo okrasné stromy osaměle stojící v místech, kde bývaly zahrady.
Autobus nás potom zavezl k hotelu (jediné dostatečně velké ubytování v okolí), kde jsme měli strávit následující dvě noci. Tam jsme se ubytovali, navečeřeli, poslechli si flétničky a vyprávění o národních parcích v Africe a chvíli se bavili dětskými hrami (třeba Žížalami). Většina z nás šla však brzy spát.
Já, Alča a Adéla jsme byly na pokoji spolu. Byl to pokoj pro invalidy. Jednolůžkový a dvoulůžkový pokoj byl propojen širokými dveřmi, které jsme měly celou dobu otevřené, takže vznikl třílůžkový pokoj přesně pro nás.
Druhý den byl na programu Žofínský prales, nejstarší rezervace ve střední Evropě. Bohužel byl zavřený, a tak byl lehce improvizovaný výlet do okolí, při kterém došlo i na vysílání zvědů, abychom zjistili kudy dál.
Na začátku výletu jsme procházeli kolem zbytků hostiny - na louce (nedaleko domků) stál stůl, na něm bílý ubrus, dvě skleničky a láhev se zbytkem šampaňského. Jindra nejdřív odběhl ke stolu omrknout situaci, potom se obezřetně rozhlédl a když byl vzduch čistý, jal se využít příležitosti :o)
Konec výletu byl završen výstupem na Kraví horu, kde je rozhledna. Krpál to byl výtečný. Ve vsi pod ním jsme si potom sedli na zahrádku hospůdky a objednali si oběd, tekuté osvěžení nebo nějaký mls. A pak kolem projelo auto a v něm pán, kterého jsme potkali nahoře. Prý tam zůstal nějaký batoh, takový šedivý, a jestli prý nám nechybí. A odjel. Informace se šířila a najednou Honza povídá: "Sakra, měl jsem batoh, nebo jsem neměl batoh?" Vytáhla jsem foťák, protože jsem Honzu cestou nahoru fotila. A našla jsem fotku, jak se štrachá v šedivém batohu... A tak, místo aby si dal něco dobrého, běžel zpátky na rozhlednu. Prý se v autobuse rozhodoval, jestli si ho vzít nebo ne. Nakonec si ho vzal, ale nahoře při odchodu na tohle rozhodnutí zapomněl a s ním tam zapomněl i ten batoh.
Odpoledne jsme byli vyhnáni z hotelu na orienťák. Trojice a podobné drobné skupinky obdrželi mapku s dvaceti zakreslenými a popsanými místy. Prý kdo jich do večeře přinese vyfocených aspoň sedm, dostane zadarmo pivo. Přinesly jsme jich s Alčou a Adélou jedenáct, pač co na hotelu. Šplhaly jsme se do kopců, hledaly bažinky, hopsaly přes potoky. Občas nám do cesty vstoupily borůvky nebo jahody a to nemohlo zůstat bez povšimnutí. Podařilo se nám najít i jeden bod, který byl v mapě zakreslený trochu vedle a nikdo ho nemohl najít.
Na hotel jsme se vrátili akorát, gril už se rozpaloval, naložené maso vedle, chleby a zelenina připravené opodál. K tomu si každý vyzvedl své pivo. Zábava vládla až do noci.
V pondělí jsme se sbalili a zamířili do Křemže na úřad. Tam pro nás byla připravena prezentace pozemkového úřadu v Českém Krumlově o okolních pozemkových úpravách. Okolím nás po obědě provedl starosta Křemže. Někdo si možná pamatuje, kde jakou mez udělali při pozemkových úpravách, všichni si ale určitě pamatují, kam si starosta jako kluk schovával cigarety.
Při povídání o místních keltech nechal kolovat úlomek staré keltské keramiky, který si pak mohl někdo nechat. Na jedné louce, kterou prý kvůli výzkumům nedávno povolili zorat, nám radil mít oči otevřené. Ale jediný, kdo našel další kousek keramiky byl on. Ten, kdo jí léta nehledal, jí totiž při běžném letmém pohledu nerozezná od kamenů.
Vzal nás i na Dívčí kámen, kde nás bez vstupného provedl zříceninou. Odtud jsme se přesunuli k Holašovicím, kde jsme se nejprve podívali na soukromý stonehenge nějaké místní čarodějnice a potom do vesnice známé selským barokem. Prošli jsme si náves, dali si zmrzlinu.
Další dvě noci byly naplánované v kempu u Chlumu u Třeboně. Počítali jsme s cenou z internetu (něco kolem 120 Kč za osobu a noc). Když ale Vraťka (doktorandka, v této chvíli už jediný dozor nad námi) přišla od správce, povídala: "Tak jsem trošku zamrkala a máme to za stovku na osobu a noc. Jo a k tomu ještě žeton na sprchu."
Rozebrali jsme si chatky, zabydleli se a pak jsme šli omrknout rybník. S Adélou jsme ho brzy i vyzkoušely. Vypadal docela čistě, voda trochu studená, ale bylo teplo. Doplavaly jsme skoro na druhou stranu a zpátky, když jsme potkaly kluky a plavaly jsme to s nimi znova, tentokrát opravdu až k protějšímu břehu. Tam Jindra objevil bochnatku, kterou s Michalem podrobili důkladnému zkoumání.
Večer se snosilo dříví a za chatkami vyšlehly plameny. Okolo nich se sesedl kruh studentský a nad ohněm se objevily rozličné buřty a klobásy. Doneslo se pivo i jiné alkoholy a ty pak mnohé jazyky rozvázaly. Nakonec došlo i na noční koupání v rouše Adamově.
Ráno jsme vyrazili k rakouským hranicím a přes ně do rakouského městečka Weitra. V něm pak přímo do jakéhosi parku zdraví, kde se bosky chodilo studenou vodou, po šiškách, oblázcích, písku i štěrku, po kládách i špalíkách. A potom jsme šli ještě kousek dál tím údolím. Nakonec byl krátký rozchod, který jsme využili například k podívání na náměstí s radnicí, městskou cisternu ze 14. století nebo hrad přestavěný na zámek.
Odpolední program byl volitelný. Kdo měl zájem, mohl si půjčit kolo a projet se po Třeboňsku. Ostatní jeli do pískovny u Rapšachu. Protože bylo vedro k padnutí, většina dala přednost koupání. U pískovny jsme se rozdělili na dva břehy. Na našem (vzdálenějším, zato prostornějším) břehu vládl Jindra početnému harému. Mezi břehy proběhlo několik návštěv, to když někdo přeplaval pískovnu na druhou stranu. S Alčou jsme se tu vrátily pár let do minulosti, kdy jsme jezdily na tábor 4 km odsud a pískovnu jsme pravidelně využívaly.
Večer jsme si dali jídlo v kempu a pak vyrazili do Chlumu na pohár. Někteří z nás vyšli i ke kostelu, kde Jindra zkoumal, z čeho že ta socha je. Okolo zámečku jsme pak šli do pizzerie, odkud zrovna vycházely holky, co jsme za nimi šli. Tak jsme to vzali jinam a objednali si vysněné poháry. Na tamní zahrádce jsme seděli až do tmy a ještě o něco dýl. Skoro celou cestu do kempu jsme zpívali. Nápad to byl tuším Honzův, ale brzy se přidali všichni.
Poslední den byl dost nabitý. Jeli jsme na Rožmberk - prošli jsme se po hrázi až k bezpečnostnímu přelivu a lehce znuděně jsme si poslechli historii i stručná fakta o vodním díle. Potom jsme se podívali na mrtvá ramena Lužnice, kde to žije drobnými zato velmi početnými tvory, a k Nové Vsi nad Lužnicí, která však vypadala dost staře a zchátrale.
Potom jsme jeli ještě k Červenému blatu, kde jsme zjistili jak smrdí rojovník bahenní, všude jsme viděli spoustu suchopýru, připomněli jsme si jak vypadá borovice blatka a dozvěděli se něco o historické těžbě rašeliny. Nakonec jsme jeli do muzea v Kojákovicích, kde jsme si prohlédli staré kousky běžné potřeby v zemědělství, domácnosti nebo škole (tam se Jana zkusila podepsat).
No a pak už jen cesta domů, která byla s nádechem úpalu. Na poslední benzínce před Prahou jsme spáchali ještě společné foto a pak už jen frr, každý svým směrem.
