Chorvatský deníček - 1. část
CHORVATSKO
31. 8. – 16. 9. 2011
I letos jsme se vypravili na cestu na jih, letos dokonce o něco jižněji než loni.
Už poslední srpnový den se sešla budoucí posádka auta, aby nakoupila hlavně jídlo a nakupila všechny věci na jednu velkou hromadu. Složení lidí zůstalo z větší části stejné jako loni, tedy já a Básník, Abú a Jana K., která vystřídala Gymi.
Během velkého nákupu v předvečer odjezdu jsme narazili na jedno velké dilema: Koupíme želvu? Konečné rozhodnutí bylo, že koupíme. Jednalo se samozřejmě o velkou nafukovací želvu do vody. Nového domácího mazlíčka jsme si na cestu nepořizovali.
Čtvrtek 1. 9. ... Praha => Balaton
Ráno jsme všichni společně vstali a den zahájili poslední českou snídaní. Následovalo hektické balení a nakládání auta, smažení řízků na cestu a poslední nákupy čerstvého ovoce, zeleniny a tmavého českého chleba.
Balení se neobešlo bez zapomínání (např. v kuchyni připravený kanystr s vodou nakonec nikam nejel). Původně neplánovanou, ale typicky českou sváču na cesty – řízky – jsme zpucli na nějaké benzínce na D1.
Slovenské hranice jsme překročili ve 14:47 a kousek za nimi nám došla směs do ostřikovačů auta. Tu jsme spolu s naftou doplnili ještě než jsme v 15:48 překročili hranice maďarské.
Blížíme se k Balatonu a už prší. Asi nám není souzeno, abychom o dovolené měli suchý stan. Navíc je i bouřka. Vzpomněli jsme si na Myšici na Slovensku (Míša V.).
SMS Míše: Ahojky. Jedeme k maďarskému Balatonu, už jsme skoro tam. Leje jako z konve, blesky křižují oblohu, po silnici teče řeka. Po dálnici jedeme necelých 70 km v hodině. A teď se přidaly i kroupy. Nepřipomíná ti to něco? S pozdravem Štěpa, Básník, Abú a Jana K. :o)
Už je vidět Balaton. A leje jako z konve.
Ve chvíli, kdy jsme si řekli, že bouřku přečkáme na benzínce, přestalo pršet. Já s Janou jsme nadšeně vyběhly na dětské hřiště. Záhy jsme sice zjistily, že to není dětské hřiště, nýbrž rodinný fitness koutek, to nám ale naši radost nikterak nezkazilo a my tu vesele blbly asi deset minut, než se jelo dál.
Kemp jsme našli ještě za světla. Než se setmí, šli jsme se podívat na Balaton. S sebou jsme vzali foťák i se stativem. Cesta na travnatou pláž vede přes koleje s čilým provozem. Vyfotila jsem fotku skrz vlak ;o) Dlouhá expozice, stativ a rychle jedoucí vlak dokážou divy v umění. U vody jsem zkoušela vyfotit bouřku v dálce, ale zachytit blesk se mi podařilo jen na jedné fotce.
Protože se rychle setmělo a začal foukat silný vítr, šli jsme postavit stan a uvařit večeři. Během vaření začlo nejprve pršet, potom lejt jako z konve. Nakonec k nám dorazila i ta bouřka, kterou jsme fotili v dálce. Jídlo jsme tedy dovařili a snědli na verandě domu hrůzy – nějaká pouťová atrakce se jím může inspirovat – všude samý pavučiny a na nich tlustý pavouci.
Čekali jsme, jestli to nepřejde, jenže déšť dával jasně najevo, že se jen tak nedá. Proto jsme se za deště nasoukali do stanu a šli spát – do rána bude všechno totálně durch (včetně našich spacáků, pač stan pro čtyři lidi pro čtyři lidi ve skutečnosti není). To bude paráda, hned od začátku…
---
Pátek 2. 9. ... Balaton => Zadar
Ráno kupodivu nedopadlo tak černě, jak jsme si večer mysleli. Stan byl od větru vyfoukaný do sucha a i spacáky zůstaly téměř suché, jen místy trochu navlhlé.
S Básníkem jsme se ještě před snídaní zašli podívat k Balatonu. V ranním světle nevypadala jeho voda o nic lákavěji. Na břehu bylo ale dětské hřiště, kde jsme vyzkoušeli houpačku. Když jsme se nasnídali, dali si sprchu a vše sbalili, vyrazili jsme na další cestu.
Na maďarsko-chorvatské hranice jsme dorazili zřejmě v polední pauze (11:25), protože se ani pořádně nepodívali, jestli lidi v pasech souhlasí s těmi, kdo sedí v autě, natož aby otvírali kufr auta. Zřejmě si to vymačkávání zubní pasty a šacování (které prý běžně provádí u mladých lidí v novém autě) nechají až na cestu zpátky.
Oběd byl opět chlebový na nějaké benzínce. Krátce na to začlo pršet.
Doufejme, že déšť skončí dřív, než dojedem do Zadaru. Abú s Janou se vzadu perou jak malý děti ;o)
Po druhé hodině jsme projeli tunelem Mala Kapela, který je dlouhý přes 5 km. Ten je součástí série krátkých i dlouhých tunelů, které máme po cestě. Jeden z těch dlouhých chce Básník objet horem - tedy místo abychom jeli 5 minut tunelem, pojedeme několik hodin průsmykem nad ním. Alespoň že už neprší.
Sjíždíme z dálnice, abychom se dostali k průsmyku Sveti Rok. Baba u okýnka mýtnice nám vrátila o 5 kun méně.
Po hodinách na dálnici sjíždíme na menší silnice, procházející zpočátku i vesnicemi. Pak už jen neobydlenou krajinou. Na chvíli jsme zastavili u rozlehlých jezerobažin, za nimiž byly v dálce hory. Pak jsme nabrali směr průsmyk. Cesta byla štěrková a zpočátku byly kolem vzrostlé stromy, které tvořily zelený tunel.
Když stromů začalo být méně, objevila se v zatáčce cesty malá dřevěná rozhledna. Čtyři poláci na kolech s plnou polní, které jsme tam potkali, měli před sebou ještě slušnou štreku. Chvíli jsme se kochali a pak pokračovali dál. Zeleně podél cesty bylo čím dál míň a ze serpentin bylo občas vidět daleko zpátky.
A pak cesta přestala stoupat a před námi byla zvlněná kamenitá pláň. Kolem cest byly cedule zabraňující vstup mimo cesty z důvodu možných min. A uprostřed toho ničeho byla u cesty dopravní cedule upozorňující řidiče, že tímto směrem se jede k dálnici.
Cesta začala otvírat nové výhledy do okolí. Skály. Tyčí se strmě až k oblakům, jindy se skalnaté kopce táhnou do dálky. Kus vpředu je vidět stádo ovcí. Když se k němu pomalu blížíme, vidíme i pasáčka. Staršího, větrem ošlehaného a sluncem opáleného muže v modrém tričku. Když viděl, jak si z auta fotím ovce stojící přímo před námi, usmál se a zamával. Úsměv i zamávání jsem oplatila a když se ovce kolem auta přehnaly jejich pomalým krokem, pokračovali jsme v cestě.
Minuli jsme pasáčka ovcí v minovém poli a brzy se před námi objevil kostelík z bílého kamene. A za ním nic. A za tím dlouhotrvajícím nic bylo moře dole a nebe nahoře. Kostelík stál na hraně náhorní plošiny, která tu začala prudce klesat.
Ostré serpentiny nás pak zavedly k dalšímu kostelíku, tentokrát v takovém antickém stylu. Tady jsme se zastavili na dýl a dali jsme si svačinu. Byli jsme asi v polovině cesty dolů.
Básník, u kostela: „To je nádhera - stát tu tak s okurkou v ruce...“
V poslední zatáčce štěrkové cesty bylo opuštěné stavení a pak už jsme najeli na asfaltku. Jsme zpátky na civilizované cestě, i když vede pustinou. Než jsme se ocitli zpátky na dálnici, ještě jsme zastavili u obrovského mostu Maslenica. A pak jsme jeli rovnou do kempu v Zadaru.
Zatímco kluci stavěli stan a hledali elektřinu pro ledničku, s Janou jsme se vrhly do přípravy večeře. K té byly halušky. A bylo jich fakt hodně. Spíš moc.
Po večeři jsme se šli projít do města. Vzdušnou čarou je to přes zátoku kousek. Ani ve snu by nás nenapadlo, že suchou nohou bude cesta tak dlouhá. Prošli jsme si osvětlené město. Na to kolik bylo hodin (blížila se půlnoc), bylo město živé jako uprostřed dne. S sebou jsme měli stativ, a tak jsem zkusila něco nafotit.
Koupili jsme si zmrzlinu a vyrazili na nábřeží, kde jsme se chvíli váleli na pozdravu slunce - barevném světelném kruhu a další chvíli seděli u mořských varhan, které hrají podle toho, jak šplouchají vlny. Cestou zpátky jsme narazili na převozníka, který nám za pár kun zkrátil alespoň část cesty.
SMS domů: Ahojky. Jsme v Chorvatsku, přesněji v Zadaru. Sedíme v centru u moře a posloucháme mořské varhany. Noční Zadar žije. Zato my už se vidíme ve spacáku. Dobrou noc :o)
I v jednu v noci bylo šílené horko a sprcha přišla vhod. Halušky se během večera staly zakázaným slovem. A do spacáku jsme se dostali v půl druhé.
