Chorvatský deníček - 2. část
Sobota 3. 9. ... Zadar => Krka
Ráno nás probouzí horko. Snídani se snažíme provést ve stínu a po ní si dáváme další sprchu.
Horko, horko, horko!!!
Protože součástí kempu je i pláž u moře, udělali jsme si tam procházku. Moře je ale zelené a špinavé, a tak jsme si v něm sotva ošplouchli palec u nohy. Z kempu odjíždíme k centru města, kde po nějaké chvíli nacházíme placené parkoviště. Do automatu jsme naházeli téměř všechny kováky a vylezlo z toho asi 6 hodin parkování.
Jdeme do města. Hned za vstupní branou jsme zamířili na hradby, odkud jsme pozorovali lodě. U jiné brány jsme pak znovu sešli do města. Procházeli jsme kolem spousty kostelů a jiných zajímavých budov. Vylezli jsme na věž jednoho z kostelů. Foukal tam nádherný vítr. V parku jsme se nasvačili a ruce si umyli vodou se šťávou.
Znovu jsme zamířili k mořským varhanům i k pozdravu slunce, který teď ale nikoho nezdravil a jen čerpal solární energii. U varhan jsme spustili nohy ze schodů. Foukal tu příjemný větřík od moře. A tak se nám do horkých ulic města ani příliš nechtělo.
Sedíme u mořských varhan, sušíme ošplouchané nohy a koukáme na lodě. Jana do mě šťouchá, netuším proč. Před chvílí jsme honem prchali před maxivlnami, které zaplavily několik nižších schodů. My byli dost vysoko a tak to byl jen planý poplach. Ale jen o kousíček.
Ve městě jsme si dali zmrzlinu a když jsme město opouštěli, v infocentru jsem získala plánek města. To že odcházíme ničemu nevadí...
Než jsme z města odjeli úplně, zastavili jsme se ještě v supermarketu. Krom nějakých čerstvých potravin jsme kupovali provázek (který jsme doma zapomněli a neměli jsme na čem sušit věci), pivo (které k některým jídlům bodne) a sluneční brýle (které jsem si nestihla koupit v Praze a sluníčko tu bylo dost ostré).
Básník, odmoriště: „Na parkovišti je sedm aut a všechny mají českou espézetku.“
Večer jsme dorazili k ústí řeky Krka do moře. Dálnice tu vede přes další obrovský most přes řeku. A u něj je odpočívadlo s hezkým výhledem. Odtud už to netrvalo dlouho do kempu.
---
Neděle 4. 9. ... NP Krka
Nic nebalíme, jen snídáme. A po snídani vyrážíme do NP Krka. Snažíme se chytit loď, protože jezdí do národního parku jednou za hodinu, ale ujela nám před nosem. Náladu vylepšilo alespoň to, že jsme ušetřili na parkovném (kvůli vzdálenějšímu parkovišti) i vstupenkách (díky studentským slevám, které jsme na internetu nenašli).
Čekání jsme si ukrátili nákupem pohledů, získáváním informací o NP a krátkým nakouknutím do města Skradin. Další lodí jsme pluli k vodopádům. Na lodi bylo horko, ale jakmile jsme se začali procházet kolem řeky, většinou ve stínu stromů, bylo příjemně.
Zpočátku jsme si mysleli, že stihneme ještě druhou část parku, i když se tam musí znovu platit vstupné, ale nakonec jsme to zavrhli, protože i tato část nám stačila na celý den. Nikam jsme nespěchali, na každém hezkém výhledu jsme se zastavili.
Jana, NP Krka: „Kam teď, šéfe? Pořád nahoru až k prameni, vezmeme žábu a dem zpátky?“
Básník: „Jo, žába je zelená a na tričku má napsáno BEAUTY.“Pozn.: Jana měla několik tílek s nápisem BEAUTY. Dnes měla na sobě zelené.
Nejdřív po jedné straně řeky nahoru proti proudu, pak po soustavě mostků a lávek na druhou stranu a tudy zpátky dolů. Tam jsme se převlékli do plavek a vyrazili pod nejnižší vodopád. Nebyl nízký, ve skutečnosti byl možná největší, ale v kaskádě vodopádů byl posledním, kterým se voda zřítila do odtud již poklidné řeky. A tam jsme se koupali.
Abychom se z našeho ležení dostali k vodopádu, museli jsme nejprve plavat kousek hlubší řekou, pak prokličkovat mezi sintrem obalenými balvany, které se schovávali třeba jen kousek pod hladinou, takto proplout pod mostem, po kterém vedla prohlídková trasa, a pak doplavat k bójkovému pásu pod vodopádem. Řeka tam byla hluboká a dalo se tam dobře plavat, nebo se jen zavěsit na plovoucí bójky a koukat na vodopád. Kousek vedle přitékal malý vodopád, pod který se dalo stoupnout a opřít se o skálu.¨
Koupáním jsme strávili dvě hodiny a z parku jsme odplouvali poslední lodí.
Po večeři v kempu jsme poprvé četli pohádku na dobrou noc. V knihovně jsem totiž narazila na útlou knížku se spoustou obrázků Pohádky loďky Matyldy - Dopadení piráta Hromburáce. Měla šestnáct kapitol, přesně tolik, aby vyšla na každý den jedna. No, máme trochu zpoždění, ale to se spraví :o)
