Slovensko 2011
I letos jsme se koncem srpna vypravili na již tradiční týdenní výlet na Slovensko. Oproti jiným rokům jsme ale letos nebyli v Roháčích, ale zvolili jsme neméně atraktivní soutěsky Slovenského ráje.
Ubytování jsme měli již předem zajištěné v chatě Pod Skalou, která se nachází v Čingově - v podstatě hned u vstupu do Průlomu Hornádu. Vyrazilo nás devět: Jana se Slávkem, Michal Lipták s mamkou a přítelkyní Míšou jeli jedním autem, další Míša z Radotína, Abú, Štěpánka a moje maličkost jsme jeli druhým autem. Vyrazili jsme dopoledne z Radotína a po dálnici dojeli až do Zlína, odtamtud pak přes Beskydy a Žilinu až do cíle v Čingově u Spišské Nové Vsi. Cestou jsme si ještě udělali kulturně-vzdělávací zastávku na hradě Strečno, kde jsem se navíc aktivně zúčastnil scénky na téma středověkého a moderního zubařství a mj. názorně předvedl, jak vypadá taková zdravá dáseň 
.
První den jsme si dali malou zahřívací výpravu průlomem Hornádu, ze které se nakonec vyklubala výprava poněkud náročnější. Vyrazili jsme Průlomem Hornádu, u lanové lávky jsme ale uhnuli do Kláštorské doliny a došli až na Kláštorisko a zpátky (dolů jinou cestou). Pak jsme pokračovali až na konec Průlomu a poté vrchem přes Tomášovský výhled zpátky. Cesta to byla nádherná a opravdu stála za to, byla ale poněkud náročná.
Druhý den následovalo jedno ze zdejších největších lákadel: Soutěska Suchá Belá. Ráno jsme byli dost znaveni z výše zmíněné 'zahřívací akce', tudíž jsme vyrazili až poměrně pozdě - z Podlesku jsme odcházeli těsně před dvanáctou. Což bylo možná dobře, protože největší masa turistů už byla tou dobou pryč a my se tím pádem nemuseli na žebřících tolik tlačit. Dokonce i některé fotky máme bez cizích lidí 
.
Třetí den si na nás přichystal nemilé překvapení. Ráno jsme vyrazili Tomášovskou Belou směrem k Sokolí dolině, kde se nachází nejvyšší vodopád Slovenského ráje - Závojový vodopád. Ten jsme po několika žebřících úspěšně zdolali a dorazili tak na hřeben nad soutěskou. Chvíli jsme poklidně šli směrem na vodní nádrž Klauzy, pak jsme ale zaslechli v dáli hřmění, které se pozvolna přibližovalo. Přidali jsme proto do kroku a začali co nejrychleji sestupovat do údolí. Když jsme došli až k vodní nádrži, na jejíž hrázi byl malý přístřešek, byla již bouřka na spadnutí. Rozhodli jsme se proto déšť přečkat u nádrže.
Za chvíli opravdu začalo pořádně pršet, samozřejmě za patřičného doprovodu hromů a blesků. Byli jsme rádi, že nejsme na hřebeni. Bouřka se přehnala jednou, pak chvíli ustala, ale za chvíli se vrátila znovu. Když přešla i podruhé, zvažovali jsme, zda nevyrazit na cestu. Do chaty to bylo ještě pár hodin cesty a nechtěli jsme dojít za tmy, takže jsme vyrazili. Cesta zpočátku probíhala bez problémů, až na to, že nad námi pořád hřmělo, což při průchodu soutěskou nebylo obzvlášť příjemné. Asi v půlce cesty ale začalo opět vydatně pršet a my zanedlouho úplně promokli. Což by samo o sobě nebyl až takový problém, kdyby se pak nezačaly objevovat padlé stromy, které jsme museli různě podlézat a prolézat. Nejprve jich bylo pár, nakonec jsme ale museli zdolat celý asi třistametrový úsek, kde všechno, co bylo dříve nad cestou, bylo teď na cestě.
Do chaty jsme dorazili úplně promoklí, ale v celkem veselé náladě (koneckonců, cestou jsme objevili několik nových vodopádů, o kterých jsme dosud neměli ani tušení 
). Na chatě jsme ale dost rychle vystřízlivěli, když jsme zjistili, že tam na záchranáře čeká paní, které na hřebeni spadl strom na manžela. Uvědomili jsme si, že kdybychom bývali na Klauzech nepočkali, mohli jsme v té spoušti v Tomášovské Belé skončit taky.
Čtvrtý den jsme si po předchozím zážitku naordinovali odpočinkový program. A jelikož jsem při jedné z cest do Spišské Nové Vsi za nákupem pojal podezření, že dříve uzavřená skorovyhlídková silnice přes sedlo Kopanec by mohla být opět otevřená, vyrazili jsme to vyzkoušet. Byla otevřená. 20 kilometrů serpentin byl skvělý řidičský zážitek 
!
V sedle jsme chvíli zastavili a kochali se, nakonec jsme ale pokračovali k přehradě Dedinky, kde jsme se trochu vykoupali. Přehrada je krásně čistá, ale taky pěkně ledová 
. A při koupání jsme sledovali vlaky, jezdící po hrázi na druhé straně přehrady - těsně nad vodou.
Po koupačce jsme se ještě přesunuli k tunelu, kterým nová hlavní silnice obchází Stratenský kaňon. Ten jsme si posléze prošli po staré silnici, která tam kdysi vedla. Poté jsme se stejnou cestou přes Kopanec vrátili domů.
Další dva dny jsme díky Míšině indispozici a její roli řidiče druhého auta chodili na túry v šesti: ještě s Janou a Slávkem. V tomhle počtu jsme i jezdili autem ten kousek na parkoviště, kde si nás pán dokonce zapamtoval - pravděpodobně po prožitém šoku z prvního dne, kdy jsme mu na otázku: "Dvě vstupenky?", odpověděli: "Ne, šest" .
Pátý den jsme pak absolovovali poněkud náročnější túru dolinou Piecky až téměř na Kláštorisko, před kterým jsme ale uhnuli na Velký Kyseľ se zacházkou k Obrovskému vodopádu, která je moc pěkná a vřele ji doporučuji :) Šestý den jsme si pak prošli dolinu Velký Sokol. Vraceli jsme se oba dva dny stejnou cestou: přes Malou Poľanu.
Poslední den večer jsme pak uspořádali malou rozlučkovou oslavu. Pekly se buřtíky, pilo se pivo a hrálo se na harmoniku a na kytaru až pozdě do noci :)
V úplném závěru akce jsme si ještě dali malou zajížďku na Spišský hrad, který se svou rozlohou řadí mezi šest největších hradů na světě. Tam jsme si dali krátký sraz s Kubou Hronkem, který byl s jinou partou opět v Roháčích, shlédli jsme zdejší typické představení zahrnující zastřelení kata a sledovali sysly na dolním nádvoří (zvláště Abú se ukázal být zručným syslím fotografem ). Nakonec nám ale nezbylo nic jiného, než nasednout do auta a vyrazit domů. Jeli jsme stejnou cestou jako na začátku, přes Žilinu, Beskydy a Zlín. Domů jsme dorazili už za tmy.
Fotky na rajčeti
Sestříhané video z celé akce
Video - průjezd sedlem Kopanec
